Jdi na obsah Jdi na menu
 

Írán a základny - test unipolarity

7. 6. 2008

Definovat současný systém mezinárodních vztahů není jednoduché. Po tzv. multipolaritě v období do druhé světové války, přes bipolaritu v období tzv. Studené války, jsme po nedobrovolném ústupu Ruska ze supervelmocenských pozic byli svědky pokusu o nastolení unipolárního systému, ve kterém měly roli tzv. „mezinárodního policajta“ zastávat USA. Od války v Iráku, kterou USA zahájily a vedou bez mandátu OSN a bez ohledu na názory jiných velmocí lze tvrdit, že se mezinárodní systém nachází v období unipolarity s hegemonickým postavením jediné supervelmoci USA. Rusko se však po vnitřní transformaci jak politické, tak ekonomické snaží v posledních letech o supervelmocenský "comeback", takže se znovu začíná zabývat pojmy jako jsou národní zájmy, sféra vlivu či geostrategická rivalita. Jsou zde však i další státy, které mají se systémem unipolarity USA jako jediné supervelmoci jisté problémy. Například na latinoamerickém kontinentě se antiamerický blok utěšeně rozšiřuje (Kuba, Venezuela, Bolívie, Argentina, Brazílie, Nikaragua...) ale nakonec ani EU nechce hrát v oblasti mezinárodních vztahů pouze roli jakési servisní organizace zahraniční politiky USA. Z tohoto nerovnovážného stavu (pozn.: vzájemné rivality současné a minulé supervelmoci) můžou stejně tak jako v období Studené války těžit některé třetí země snažící se o mocenský vzestup jako například Írán, kterého by získání jaderné technologie za pomoci Ruska katapultovalo mezi regionální velmoci do společnosti Pákistánu, Indie nebo Číny.

USA se svojí angažovaností na Středním východě navíc dostaly do situace, kdy je na jedné straně konečné řešení irácké krize do značné míry závislé na Íránu, tudíž USA Írán potřebují a na druhé straně se USA cítí být ohroženy iránským jaderným programem, kvůli kterému chtějí vybudovat protiraketové základny v ČR a Polsku. Diskrepance této zahraniční politiky USA tkví v tom, že plánované základny v bývalém sovětském bloku, iritující Rusko, můžou v případě ignorance ruských námitek vůči základnám USA v ČR a Polsku vést ke zblížení Ruska s Íránem. Ač si obě země, tudíž ateistické Putinovo Rusko a islámský autokratický Írán příliš nedůvěřují, nebylo by to poprvé v moderních dějinách, kdy k sobě dvě kulturně, politicky a nábožensky odlišné země našly cestu za účelem prosazení svých partikulárních zájmů, zvláště pak v případě, že se cítí být jedna nebo obě ohroženy. K tomuto jevu již v mezinárodních vztazích došlo například po sblížení SSSR s Indií v první polovině semdesátých let, na které tehdejší US president R. Nixon reagoval navázáním diplomatických styků a celkovým zlepšením vztahů s komunistickou Čínou (1972). To, že by vzájemné sblížení vztahů Ruska a Íránu vedlo k urychlení dokončení iránského jaderného programu (pozn.: dokončení jaderné elektrárny v iránském Búšehru Rusko na nátlak mezinárodního společenství prozatím odkládá) včetně technologií na obohacovaní uranu je velmi pravděpodobné. (Pozn.: Po neúspěšných jednáních s USA o vojenských základnách v ČR a Polsku, se prezident Putin Íránu zastal s tím, že každá země by měla mít právo na mírové využívání jaderné energie). Ruské námitky vůči vojenským základnám v ČR a Polsku by proto měly být USA brány vážně. Doposud se však zdá, že pro USA jsou další vojenské základny v bývalém sovětském teritoriu příliš velkým lákadlem. Jakákoli vojenská základna velmoci nebo supervelmoci na cizím území je posílením geostrategického vlivu dané supervelmoci. Tak tomu je a tak tomu vždy bylo. Proto byl například jedním z důvodů (ne-li tím hlavním) srpnové okupace ČSSR z roku 1968 vojsky států Varšavského paktu i fakt, že SSSR něměl na území tehdejší ČSSR do roku 1968 jako v jediné zemi Varšavského paktu své vojáky, což sovětské generály v čele s D. F. Ustinovem (tehdejší min. obrany SSSR ) zcela jistě netěšilo. Paradoxně tak vojenské základny USA v ČR a Polsku namířené "proti hrozbě z Íránu" můžou vést k tomu, že Írán jaderné zbraně například za pomoci Ruska opravdu získá, čímž se posílí jeho vliv v regionu (pozn.: z místní mocnosti "povýší" na regionální velmoc) a zařadí se do elitního klubu vedle zemí vlastnících jaderné zbraně jako jsou Pákistán, Indie nebo Čína. Při neexistenci místního rivala Iráku a po jeho případném rozdělení a připojení šíitské části k Íránu by se z Íránu vlastnícího jaderné technologie použitelné k výrobě jaderných zbraní opravdu stala regionální velmoc, s jejíž reakcí by v případě dalšího konfliktu například Izraele se sousedy bylo nutné počítat. Neobratné kroky americké zahraniční politiky (válka v Iráku, základny v ČR a Polsku, nenaslouchání Rusku...) tak vedou v podstatě k posílení Íránu.

Nalézt nový rovnovážný stav v současném systému mezinárodních vztahů, kdy se na scénu opět snaží vstoupit Rusko bude pro USA velice obtížné, protože Spojené státy se jen velmi nerady budou vzdávat svého těžce vybojovaného hegemonického postavení. USA tak i přesto, že na zbrojení vydávají víc než všechny ostatní země dohromady nebudou již schopny jednostranně prosazovat svoji vůli, bez vážnější reakce ze strany např. Ruska, které má na druhou stranu nejen dostatek nástrojů (pozn.: ať již politických, ekonomických či vojenských), ale nyní i vůle k tomu, aby opět začalo být „bráno vážně“. Navíc EU chce mít s Ruskem dobré vztahy, protože Rusko ekonomicky potřebuje a samozřejmě Rusko potřebuje EU. Takže i samotná EU se dostává do „schyzofrenního“ stavu, kdy na jednu stranu jsou USA spojenci v NATO a na druhou stranu je Rusko energetickou a surovinovou základnou EU. O nejednoznačném postoji EU v této otázce svědčí např. i nedávná vyjádření některých evropských zemí na adresu US základen v ČR a Polsku. I USA jsou si tohoto schyzofrenního stavu evropských spojenců vědomy a proto nechtějí zcela začlenit své budoucí základny pod NATO, o čem svědčí i nedávný výrok českého ministra zahraničí K. Swarzenbergra, že konečné rozhodnutí o použití protiraketového systému bude vždy v režii USA.

Žijeme v globální vesnici, kde všechno se vším souvisí. Protiraketové a radarové základny USA v Polsku a ČR, se kterými nesouhlasí Rusko, které zase staví jadernou elektrárnu v Íránu, se kterou nesouhlasí USA nejsou záležitostí pouze tří států, tak jak se to snaží líčit současná česká vláda a nejen proto, že se týkají globální bezpečnosti. Jak základny, tak iránská karta můžou být použity pro pokus o návrat Ruska do supervelmocenské pozice (pozn.: za předpokladu, že Rusko tentokrát neustoupí), což může při neústupnosti USA vést k vyhrocení již beztak napjaté situace nejen mezi USA a Ruskem a popřípadě i Čínou, ale i třeba USA a EU.

V případě, že USA své základny i přes odpor Ruska do ČR a Polska umístí a Írán pak za pomoci Ruska získá jadernou technologii potřebnou k výrobě jaderné zbraně budou muset USA řešit mnohem vážnější dilema a to jestli splní svoje hrozby a zasáhnou na území Íránu silou a to i proti vůli Ruska a Číny. V tomto kontextu se rýsují tři scénáře možného dalšího vývoje:

1. Dojde-li v reakci na umístění US základen v ČR a Polsku k dokončení jaderného programu v Íránu za pomoci Ruska bez reakce USA, bude ruský návrat do supervelmocenské pozice potvrzen.

2.  Budou-li US základny v ČR a Polsku umístěny a navíc se podaří donutit Írán k upuštění od snahy v získání jaderné technologie i přes protesty Ruska nebo Číny, bude potvrzena unipolarita, tudíž hegemonické postavení USA v současném systému mezinárodních vztahů (MV).       

3.  Možný je však i scénář vzájemné dohody mezi USA a Ruskem o odložení umístění US základen v ČR a Polsku nebo o jejich přemístění do „nekonfliktní oblasti“ výměnou za nedokončení jaderné elektrárny v Íránu nebo ruskou podporu stanovisku USA vůči snaze Íránu získat jadernou technologii buďto v RB OSN, nebo nečinností v případě vojenského zásahu USA v Íráně. Tento scénář by však byl opět vítězstvím Ruska a potvrzením jeho návratu na výsluní MV.

O scénáři, kdy by USA po umístění základen v ČR a Polsku ještě navíc silově řešily tzv. iránský jaderný program proti vůli Ruska, do jehož řešení by se na stranu Íránu Rusko vojensky zapojilo (pozn.: ať již dodávkami zbraní a technologií nebo “pouze“ poradensky) raději neuvažuji. V tom případě by se jednalo o návrat ke Studené válce, ve které si tyto dvě supervelmoci měřily síly v tzv. třetích zemích.    

Z tohoto pohledu lze iránský jaderný program a umístění US základen v ČR a Polsku chápat i jako test unipolarity, tudíž hegemonického postavení USA v současném systému mezinárodních vztahů.