Jdi na obsah Jdi na menu
 

Latinská Amerika sází na Obamu

12. 11. 2008

Vztahy s USA jsou prioritou všech zemí světa, avšak  o zemích LA  regionu to platí dvojnásob. Není proto divu, že  je na současné volby v USA  soustředěná taková pozornost  nejen všech politiků, politologů, ale i ekonomů,  ekologů,  enviromentalistů, atd. USA svým vlivem přímo i nepřímo již  desetiletí  spoluurčují tvář a charakter současného světa,  tudíž to, kdo bude nejmocnějším  člověkem této planety  vlastně musí zajímat všechny lidi na této planetě. O všech  volbách v USA se zvykne mluvit jako o výjimečných, přelomových,  historických,  ale o těchto to opravdu platí bezezbytku nejen  proto, že USA jsou opět ve válce,  se kterou si neumí rady,  nebo proto, že jsou možná na počátku těžké finanční a  potažmo ekonomické krize, ale hlavně proto, že poprvé v historii  USA je nejenom  kandidátem, ale má i reálnou šanci stát se  prezidentem USA, tudíž nejmocnějším  mužem planety, přímý  potomek afrických otroků, kteří v některých státech USA  ještě  před cca 50 lety nemohli s bělochy používat ani veřejná zařízení.  To samo  již mluví o tom, že USA se vyvíjí a mění přímo  před očima. Ale o demografickém  vývoji v USA tento článek  být nemá, i když několik vět na toto téma si nemůžu v  kontextu  sousedství USA se zeměmi LA regionu odpustit. Již od dob Monroevy  doktríny (1823) považují USA slovy bývalého mexického velvyslance  při OSN  Aguilara Zinsera nejen Mexiko, ale celý LA region za  svůj “zadní dvorek“ (pozn.:  ve španělštině je proto  hanlivější výraz “patio trasero“) a proto politické dění  v tomto regionu vnímají extrémně citlivě (pozn.: často až  hystericky) a  nepokrytě se ho snaží ovlivňovat. Vždyť v  šedesátých letech při pokusu SSSR o  rozmístění svých raket  na území cca 150 km od USA vzdálené Kuby, dokonce hrozily  rozpoutáním  třetí světové a v případě potřeby i nukleární války.  To, o co se  však USA již cca 180 let snaží, tudíž o ovlivňování   vnitropolitického vývoje v  LA zemích k obrazu svému (pozn.:  například prostřednictvím interference CIA do  vnitřních  věcí těchto zemí formou například přímé finanční, ale  i vojenské  podpory proamerických hnutí a sil v těchto zemích,  nebo přímými vojenskými  intervencemi, nebo ekonomickým tlakem  atd.), by se mohlo v příštích málo  desetiletích podařit  právě těmto USA často ponižovaným zemím a to díky  nejsilnější  „zbrani“ mezinárodní politiky, kterou není válka, ale metaforicky  řečeno “láska“, tudíž natalita. Již nyní cca 30 % občanů  USA uvádí za svůj první  jazyk španělštinu, a díky své  vyšší natalitě, ale samozřejmě i imigraci by to v  průběhu  několika desetiletí mohla být již většina obyvatel USA, která  má kořeny  v LA regionu. Již za pár let se proto může objevit  kandidát na prezidenta USA  pocházející například z Mexika  nebo z Kuby. Vždyť koho by před padesáti lety  napadlo, že  by v čele USA mohl stanout černoch. Možná, že ještě dnešní  čtyřicátníci se dočkají doby, kdy se USA stanou latinoamerickou  zemí a to se  všemi vnitropolitickými, zahraničněpolitickými,  geostrategickými a  kulturologickými důsledky, které z toho  plynou.
I z výše uvedeného je jasné,  že jakákoli vnitropolitická  změna jak v USA, tak v Latinské Americe je oběma  tábory (USA  a LA zeměmi) vnímána velmi pozorně a všechny možnosti dalšího  vývoje  jsou podrobně analyzovány. Navíc není tajemstvím,  že USA v posledním období   svůj vliv v regionu ztrácejí,  protože v důsledku tzv. studené války trpí tento  region „antiamerickým  syndromem“ stejně tak, jako východoevropský region tím  antiruským.  Obě supervelmoci si totiž v průběhu “studené války“ ve  svých  “zadních dvorcích“ často počínaly velmi bezohledně  (pozn.: 1957 Maďarsko, 1968  ČSSR..., na druhé straně vojenské  diktatury podporované USA v Chile, Argentině,  Brazílii, Uruguaji...),  takže současný levicový vývoj v zemích LA regionu  (Argentina,  Uruguay, Brazílie, Bolívie, Paraguay, Ekvádor, Venezuela, Nikaragua  a stále ještě i Kuba, kde by se však dal očekávat v případě  konání svobodných  voleb odklon od levicové politiky bratrů  Castrových...) je v podstatě stejně  přirozený jako ten pravicový  proamerický v zemích východní Evropy (pozn.:  Polsko, ČR,  Ukrajina, Gruzie, Maďarsko, pobaltské země...).
V levicových  vládách zemí LA regionu, potažmo v jejich antiamerikanizmu  jsou samozřejmě velké  rozdíly a i vláda USA vědoma si svých  chyb z minulosti přistupuje k tomuto  “problému“ již velmi  opatrně a selektivně. (Pozn.: Bylo to například vidět i  případě  okamžité výměny velvyslance USA v Argentině /J.D.Walsh-L.Gutieres/, poté co Walsh začal  kritizovat  dobré vztahy Kirchnerovy Argentiny s Castrovou Kubou.)  Na druhou stranu Bushova administrativa byla a ještě stále je dostatečně zaměstnaná  problémy na Blízkém východě a proto  nechává vývoji v LA  volnější průběh. Prozatím jí stačí, že Mexiko odolalo  “hrozbě“ levicové vlády M.L.Obradora (pozn.: jen o pár  hlasů) a že brazilský  levicový prezident I.Lula da Silva se  v zahraničněpolitických otázkách ukázal  jako realista a  s USA se snaží udržovat korektní vztahy. Co však USA nepokrytě  znepokojuje je vývoj v Chávezově na ropu bohaté Venezuele  a Morálesově na plyn  bohaté Bolívii. S Chávézem, vyzbrojeným  ruskými zbraněmi si již USA nepokrytě  neví rady, avšak o  zvrat ve vnitropolitickém vývoji Bolívie se ještě stále  aktivně  snaží. Za tímto účelem byl do Bolívie „převelen“ bývalý  velvyslanec USA  v Kosovu Philip Goldberg , který má již s rozdělováním  zemí jisté zkušenosti a  zdá se, že jeho snažení již nese  první ovoce. Čtyři nejbohatší provincie (Santa  Cruz, Pando,Tarija,  Beni) již žádají nezávislost na Morálesově federální vládě. Mimochodem dne 12. září prezident Bolívie E.Moráles vyhostil z Bolívie P.Goldberga jeko personu „non grata“ za podněcování k rozdělení země.
Další prioritou USA v regionu je bezpochyby Kolumbie, kde tisíce  amerických  „poradců“ „radí“ Uribemu jak se vypořádat  s levicovým gerilovým hnutím FARC,  které však podporuje Chávez,  ale zdá se, že i R.Correa. Uribe tak nedávno na  radu svých  poradců zkoušel bombardovat základny FARC na ekvádorském území,  na  což okamžitě reagoval nejen Rafael Correa (pozn.: v případě  chudičkého Ekvádoru  spíše jen symbolickým přesunem tří  tisíc vojáků na hranice s Kolumbií), ale  hlavně ruskými  zbraněmi po zuby ozbrojený a navíc nevypočítatelný H.Chávez,  který na hranice s Kolumbií okamžitě převelel cca 6.000 vojáků,  včetně těžké  vojenské techniky. H.Chávez kromě toho sponzoruje  všechna levicová hnutí a  politiky v zemích LA regionu (pozn.:  stejně tak jako USA ty pravicové) a pomalu,  ale jistě mění  politickou mapu LA regionu k obrazu svému. Takže na budoucí  administrativu  USA čeká Bushovou administrativou opomíjený, ale přitom pro  USA  stále prioritní, avšak z geopolitického, ale i ekonomického  hlediska  emancipující se region.
Oba kandidáti  na prezidenta USA se proto k otázce vztahů k  zemím LA regionu  již buď přímo, nebo nepřímo vyjádřili, nebo se vzhledem  k  geostrategické poloze a demografické mapě USA vyjádřit  budou muset. Na druhou  stranu všechny LA země pečlivě analyzují  každé slovo obou kandidátů, které by se  co i jen vzdáleně  mohlo týkat jejich regionu. Zatím se zdá, že v LA regionu si  lépe vede B.Obama, který v nedávném interview zalichotil prezidentu  nejvýznamnější a největší země LA regionu Brazílie, když  řekl: „Jeho (Lulu) mají  v Brazílii rádi všichni, dokonce  i byznysmeni." Rovněž ho, kromě jiného, označil  za příklad  pozitivního demokratického vývoje v Latinské Americe a za prezidenta,  který je sice socialista, ale nemá nic společného s diktátorem.  Lula na to  opatrně reagoval slovy: „Obamovo vítězství by  otevřelo nový politický prostor  pro USA. Bylo by to ukázkou  evoluce USA a jeho vítězství by se stalo velkou  událostí  posledních sta let.“ Nejen Brazílie je však natolik realistická,  že ví,  že ani vítězství Obamy nepovede automaticky ke změně  strategie USA vůči zemím LA  regionu. Lula přímo řekl, že:  “USA by měly mít zcela novou vizi pro Latinskou  Ameriku, která  by však neměla být konspirativní. Nový prezident USA by měl  být  pozitivněji naladěn vůči tomuto regionu.“ Na druhou  stranu právě Lula si na  Bushovu administrativu stěžovat opravdu  nemůže, protože Bush v roce 2002 po  prvním setkání s Lulou  poskytl tomuto levicovému odboráři významnou podporu,  když  řekl, že po setkání s ním cítil ohromnou úlevu nad jeho seriózností  a  odpovědností. Toto gesto mu Lula samozřejmě nikdy nezapoměl  a proto se jako  velký politik zcela jistě neotočí zády ani  republikánskému kandidátovi Johnu  McCainovi.    
Co se týče Argentiny, tam by Cristina Kirchner byla  nejraději,  kdyby v nadcházejících volbách vyhrála Hillary  Clinton, což by tyto ženy s  podobným politickým osudem mohlo  sbližovat, ale zcela jistě se ani B.Obama nebo  J.McCain jejímu  kouzlu bránit nebudou, zvláště pak proto, že s Argentinou je ve vzájemných vztazích co napravovat.(Pozn.: C.S.Menem byl neochvějný spojenec USA, zatímco bývalí „montoneros“ manželé Kirchnerovi nejenže zahraničně-politické kroky USA nepodporují, ale je i otevřeně kritizují. Navíc navázali více než standardní vztahy s Chávezovou Venezuelou i Castrovou Kubou.) Na druhou stranu Argentina si je vědomá, že  nemá strategické zásoby nerostných surovin a ani 200 milionů obyvatel jako Brazílie, takže ani příliš  neočekává, že by ve vztahu k USA došlo po  nadcházejících  volbách k výraznější změně. Jinými slovy je nyní pro USA nezajímavá, i když v případě, že by USA potřebovaly prostředníka  k jednání s  H.Chávezem nebo R.Castrem mohla by vzhledem ke svým nadstandartním  vztahům k oběma za  jistých okolností posloužit.
Co se týče vztahu USA k Chávezově Venezuele, v  případě  vítězství McCaina se neočekává změna. Na druhou  stranu Obama může překvapit, protože několikrát na mítincích  i v debatách zdůraznil, že se chce bavit se  všemi, tudíž  s přáteli i nepřáteli. Na adresu Cháveze poznamenal, že má  despotické tendence, že ve svých rukách soustředil příliš  velkou moc a že  pertodolary používá na „dělání potíží“  USA, takže nepatří k lídrům, které  obdivuje, ale v jisté  prezidentské debatě ho doslova jmenoval mezi vůdci, se  kterými by se přesto sešel, mimochodem společně s Castrem, nebo Ahmadinejadem.  To, že by H.Chávez v Bílém domě raději viděl B.Obamu není  potřeba  zdůrazňovat.  
Obecně lze  konstatovat, že Obama má v zahraničně-politické  oblasti víc  společného se současnou politickou reprezentací většiny LA  zemí, než  jeho protivník McCain, zvláště pak v pohledu na  probíhající konflikty. Na druhou  stranu Obama je v ekonomických  otázkách dle dosavadních vyjádření spíše pro  zachování  současného stavu, protože například snížení dovozních cel  na  zemědělské produkty by mohlo nepříznivě ovlivnit americké  farmáře. Obama se dle  svých dosavadních vyjádření nechystá  nic udělat ani se stávající subvenční  agrární politikou USA, která rovněž brání vstupu zemím jako je třeba Argentina,  Brazílie nebo Uruguay na americké trhy, takže rozhodování se pro jednoho z  kandidátů je v případě LA zemí velmi individuální a složité. Na druhou stranu se  Obama prý obklopil lidmi, kteří  dle jihoamerických politologů Jižní Americe více  rozumí.
 
V  případě vítězství McCaina zůstane Bushova adminitrativa v  podstatě bezezměny, tudíž nelze předpokládat, že by se  současná politika USA  vůči LA regionu nějak výrazně měnila.   Tzn., že  prioritou by nejspíš zůstaly  vztahy s Mexikem,  zeměmi Střední Ameriky a karibské oblasti. Jak již bylo řečeno  o země Jižní Ameriky snad kromě Bolívie Bushova administrativa  nejevila příliš  velký zájem. J.McCain se však snaží kontrovat  v ekonomické oblasti, když  například slíbil, že sníží  cla na dovoz etanolu na bionaftu, o což Brazílie jako  významný  producent etanolu usiluje.
Ať již vyhraje  Obama nebo McCain, jedno mají LA země ve vztahu  k USA společné.  Chtějí mít s USA dobré, vyvážené a rovnocenné vztahy, založené  na partnerství a ne podřízenosti a politicko-ekonomické závislosti.  Dnešní LA  země jsou již i díky vysokým cenám surovin mnohem  ekonomicky emancipovanější,  tzn. na USA ekonomicky nezávislejší,  než tomu bylo například před půlstoletím,  takže nehodlají  politické, ale ani ekonomické diktáty USA (pozn.: ALCA),  popřípadě  i EU (tzv. Asociační dohoda s EU) bezpodmínečně akceptovat.  Navíc z  posledních ekonomických krizí se jak Brazílie, Argentina,  tak i Uruguay dostaly  bez přímé pomoci USA a co je ještě  zajímavější současná ekonomická a finanční  krize USA  nemá na LA země příliš velký efekt, protože nejvýznamnějším  ekonomickým partnerem se pro na suroviny bohaté a na zemědělskou  produkci  orientované LA země stává "nenasytná" Čína. (Pozn.:  Mimochodem LA země jako  Argentina nebo Brazílie mají s Čínou  na rozdíl od USA nebo EU velice aktivní  saldo obchodní bilance).  I politicky se tyto tzv. významné země jižní polokoule  (pozn.:  Čína, Indie, JAR, Argentina, Brazílie nebo Venezuela) snaží  svoji  spolupráci stále více koordinovat, čímž se z nich  stává reálná  politicko-ekonomická síla, která by v budoucnu  mohla sehrát i významnější roli  na mezinárodně-politické  scéně, kde nyní stále hrají prozatím prim USA, Rusko,  popřípadě  v menší míře již i EU. Jistou jednotu těchto zemí bylo možné  pozorovat  již v postoji k reformě OSN, nebo k válce v Iráku a Afghánistánu, nebo nedávno  například i k otázce nezávislosti  Kosova, se kterou tyto země rovněž unisono  nesouhlasí.