Jdi na obsah Jdi na menu
 

Není levice jako levice. Latinská Amerika mezi Chávézem a Lulou

23. 1. 2009

Do klubu latinoamerických zemí s levicovými vládami přibyl po posledních volbách v Paraguaji další člen. Tento neformální klub již čítá pěknou řádku zemí mezi jinými Brazílii, Argentinu, Venezuelu, Uruguay, Paraguay, Bolívii, Nikaraguu, Kubu, Ekvádor. V Chile je sice u moci rovněž levicová vláda Michele Bacheletové, avšak do tohoto radikálnějšího klubu se počítat nedá. Kolumbie je vcelku pod kontrolou A.Uribeho a tudíž potažmo USA (pozn.: a zdá se, že i po prezidentských volbách v roce 2009 zůstane). V Mexiku levicový populista L.Obrador „prohrál“ jen o pár hlasů se současným proamerickým pravicovým prezidentem F.Calderónem. Asi tak jako Al Gore v souboji s G.W.Bushem v roce 2001. Peruánský prezident A.García se sice snaží mít korektní vztahy se všemi od USA až po H.Chávéze, ale Chávéz ve volbách podporoval jeho protikandidáta O.Humala, takže do klubu rovněž nepatří. Dalším „bitevním polem“, kde se odehraje „sponzorský souboj“ USA a Chávéze bude nejspíš Salvádor, který má jako jediná LA země své vojáky v Iráku a její „skalp“ by proto pro Chávéze měl zvláštní význam. Dle posledních průzkumů veřejného mínění se levicové straně „Fronta národního osvobození Farabunda Mártího“ může podařit v nadcházejících volbách (leden 2009) proamerickou pravicovou stranu ARENA, která je nyní u moci, porazit.  Jak je vidět USA tento pomyslný souboj s Chávézem prohrávají celkem dost vysoko, což si začínají uvědomovat, i když možná trochu pozdě. Paradoxní je, že Chávez na své levicové sponzorství získává peníze, kromě jiného, i prodejem ropy do USA, kam směřuje až 50 celkové produkce venezuelské ropy.
  
Avšak v levicových vládách latinoamerických zemí jsou značné rozdíly. K radikálnějšímu křídlu patří samozřejmě plukovník Chávéz, bratři Castrové, bývalý odborový předák pěstitelů koky Moráles (Bolívie), ale zdá se, že nyní již i ekvádorský R.Correa. K umírněnějšímu křídlu patří bývalý brazilský odborový předák Lula da Silva, argentinští levicoví bojovníci proti diktatuře „montoneros“ Kichnerovi, uruguajský prezident doktor medicíny T.Vázquéz a zdá se, že i posledně v Paraguaji zvolený bývalý biskup římskokatolické církve F.Lugo. Zvláště pak Lugovo vítězství po 61 letech vlády konzervativní pravicové strany „Colorado“ byl Chávezův velký úspěch, i když zdá se, že řady radikálních levicových jihoamerických vůdců nerozšíří. Lugo se totiž snaží s Coloredem na správě země spolupracovat, takže se zdá, že bude spíše pragmatickým, umírněným levicovým lídrem. Levicovost těchto vlád však automaticky neznamená bezproblémovost v jejich vztazích. Tak například manželé Kirchnerovi si se svým sousedem Vázquézem kvůli stavbě finské celulózky a papírny v Uruguaji již nemohou přijít na jméno. Zato s Castrem, ale zvláště pak s Chávézem si manželé K. (jak jsou v Argentině označováni) rozumí velmi dobře a to až tak, že vzájemný obchod je již na bártrové bázi a neváhají spolu zakládat ani nové společné státní podniky. Chávez si přízeň argentinských prezidentských manželů získal i nákupem argentinských státních dluhopisů (pozn.: za poslední 3 roky nakoupil argentinské cenné papíry-dluhopisy ve výši více než 5 miliard USD), čímž významně přispěl k restrukturalizaci ohromného státního dluhu, který již Argentina nebyla schopna splácet a v roce 2002 vyhlásila státní bankrot. Jinými slovy si Chávéz přízeň Kirchnerových tak trochu kupuje a cena za bývalého nejvýznamnějšího spojence USA v regionu není malá (pozn.: Argentina byla ještě v devadesátých letech za vlády C.S.Menema největším spojencem USA v Latinské Americe.)
Brazílie je přirozený hegemon v regionu, který však pod vládou Luly da Silvy svého hegemonického postavení vůbec nezneužívá právě naopak, působí jako stabilizátor jak politický, tak ekonomický v celé oblasti. Výhoda této ideologické spřízněnosti LA zemí pro tento region spočívá hlavně v akceleraci integračního procesu (pozn.: Mercosur), který se nyní na LA kontinentu nachází asi tam, kde byla EU v šedesátých letech. A stejně jako nyní v LA  i v Evropě zaznamenal integrační proces největšího pokroku právě pod vedením levicových vlád. Levicovost evropského typu se však trochu liší od té latinoamerické. Základní rozdíl je již ve formě vlády. Ve většině států obou amerických kontinentů je totiž tradičně prezidenstský politický systém založený na silné elitě vůdcovského typu, který má často velmi velké pravomoce. (Pozn.: Kromě Kanady, kde je hlavou státu britská královna). Zatímco v Evropě se spíše jedná o stranický princip vládnutí založený na vládnutí jednotlivých stran často ve formě prapodivných koalic. Silný prezidentský mandát v amerických státech má kořeny v historickém vývoji většiny států tohoto kontinentu, kdy jak první dobyvatelé-conquistadoři (Pizzaro...), tak posléze osvoboditelé (Simon Bolívar, José Mártí, San Martín...), jakož i bývalí nebo nynější prezidenti, museli být silné vůdčí osobnosti, které musely umět strhnout na svoji stranu masy prostého často nevzdělaného lidu, který slyšel nejlépe na krátká jednoduchá a populistická hesla, avšak do nekonečna „omílaná“. Zatímco Evropa v konspirativnosti a politikaření Richelieuovského typu dosáhla ve své stranické parlamentní demokracii 20. století dokonalosti.
Proto jsou v LA tak důležité rétorické schopnosti výrazných osobností, které v plamennosti a délkách nicneříkajících-populistických projevů mezi sebou zdá se již soutěží. Zmiňovat v tomto ohledu sedmihodinové projevy F.Castra nebo H.Cháveze by bylo nošením dříví do lesa. Na druhou stranu často až komicky působil při svých vášnivých projevech snad všemi vadami řeči postižený N.Kirchner. Výměna manželů Kirchnerových v čele státu tak mohla být způsobena i tím, že sympatická a rétoricky mnohem zdatnější Cristina Kirchner, byla i z důvodu jakéhosi Evina syndromu pro Argentince přijatelnější než její ne příliš právě řečnickým talentem obdařený manžel. Samozřejmě nikdo v Argentině nepochybuje o tom, že stát nadále řídí N.Kirchner. Ať tak či onak oba dva jsou velmi vzdělaný, což se na druhou stranu nedá říct o současném brazilském prezidetovi bývalém odborovém předákovi Lula da Silvovi, který ukončil školní docházku ve 12 letech, ne proto že by nechtěl studovat, ale proto, že musel začít pracovat, aby pomohl své chudé rodině. Jeho první zvolení bylo šokem nejen pro Latinskou Ameriku nebo finanční trhy, ale i pro něho samotného, i když o prezidentský úřad se již ucházel poněkolikáté. Paradoxně však tento odborový předák řídí již druhé volební období ekonomiku rozlohou i počtem obyvatel 5. největší země na světě pravicověji a liberálněji než mnoho jeho pravicových kolegů. Zatímco v Argentině vládně přísná regulace trhu včetně cen komodit jako benzín, maso, plyn, elektrická energie atd.  „podpořena“ opět fixním kurzem pesa vůči dolaru (pozn.: od roku 2002 je kurz pesa k dolaru vládou uměle udržován na úrovni cca 1USD : 3 ARS, což při pádu kurzu USD v zemi způsobuje růst inflace) v Brazílii vládnou při tvorbě cen a kurzu Realu tržní  mechanizmy. Argentině se proto zahraniční investoři raději vyhýbají, zatímco Brazílie je pro zahraniční investice zemí zaslíbenou. Brazílie navíc profituje z vysokých cen ropy a nových nalezišť černého zlata ve svých pobřežních vodách. Na druhou stranu v Argentině alespoň ještě nedochází k masivnímu zestátňování privatních firem ani strategického průmyslu. Mnohé soukromé nadnárodní koncerny a podniky však Argentinu z důvodu komplikovaných státních regulací a uměle podhodnoceného pesa raději opouštějí dobrovolně. 
I v zahraniční politice je Lula da Silva velmi opatrný a i přes svoji levicovou orientaci se snaží udržovat korektní vztahy s USA, i když se nebojí zahraniční politiku USA v případě potřeby kritizovat. V domácí politice, zvláště pak v sociální oblasti dělá víc než jeho předchůdci a navíc mu zbídačený lid jako jednomu z nich občas odpustí i nějaký ten nesplněný slib nebo korupční skandál, takže sociální smír je v Brazíli vcelku zachován, aniž by Lula musel přistupovat k populistickým gestům. Se vstupem do RB OSN, ekonomickým růstem a rozumnou zahraniční, ale i domácí politikou Luly se z Brazílie stává opravdový hegemon nejen LA regionu, ale celé jižní polokoule.

To plukovník Chávéz, jenž má v LA přezdívku “El porque no te callas - Pán proč raději nemlčíš“ a „kokalero“ Evo Moráles se stávají noční můrou nejen pro USA, ale i pro některé své sousedy nebo evropské země (Kolumbie - nedávné převelení 6000 venezuelských vojáků na hranice s Kolumbií, po kolumbijském leteckém útoku na základnu FARC na území Ekvádoru; Německo - A.Merkel H.Chávez nařkl, že je přesedkyní pravicové strany, která podporovala i Hitlera; Španělsko - Chávez bývalého španělského ministerského předsedu Aznara rovnou označil za fašistu, v reakci na což mu španělský král řekl “porque no te callas - proč raději nemlčíš“ odkud má i zmiňovanou přezdívku...). V obou zemích dochází ke znárodňování strategického průmyslu, i když na druhou stranu je potřeba zdůraznit, že formou odkupu od soukromých majitelů, zvláště pak těch, kteří nechtějí s vládou podepsat nové smlouvy. Obě země jsou navíc velmi bohaté na přírodní suroviny Venezuela na ropu a Bolívie na plyn a obě na produkci koky, potažmo kokainu. I proto jsou pod větším drobnohledem USA lépe řečeno jejich zpravodajských služeb než v podstatě sice levicová, ale jinak pro USA bezproblémová Brazílie nebo na nerostné suroviny bezvýznamná Argentina. Oba dva jsou navíc indiánského původu, takže jsou i jakýmsi symbolem “indigenizace“ Latinské Ameriky neboli renesance původního obyvatelsta v těchto zemích, což podtrhuje i způsob jejich oblékání a vyjadřování se (pozn.: zvláště pak Eva Morálese). Problém těchto radikálních levicových vůdců typu Chávéze, Castra nebo Morálese je hlavně v jejich otevřené nenávisti k USA. (Pozn.: Na druhou stranu USA dělají vše pro to, aby se jejich vláda stala minulostí.) I tím se liší od pragmatických levicových vůdců typu Luly da Silvy nebo manželů Kirchnerových, kteří rovněž k USA nechovají zvláštní sympatie, ale snaží se je alespoň zbytečně nedráždit. To Chávéz, Castro a již i Moráles nevynechají žádnou příležitost k slovnímu ataku proti USA. Chávéz dokonce nakupuje ruské zbraně a pořádá s Ruskem vojenské manévry ve svých pobřežních vodách a zcela jistě nebude váhat ani s případným umístěním ruských raket na svém území, čímž se z Venezuely stává pro USA to, co Polsko a ČR pro Rusko v Evropě.
Zdá se, že tento „sponzorský souboj“ o vliv v regionu mezi USA a Chávézem ještě nějakou dobu potrvá, i když hodně bude záležet na cenách ropy, ale nyní již i na míře angažovanosti Ruska v regionu. Jakmile se jedna strana v tomto sponzorském souboji ekonomicky vyčerpá s velkou pravděpodobností se politický vliv přelije na tu stranu, která bude mít více ekonomické moci, potřebné k ovlivnění voleb.