Jdi na obsah Jdi na menu
 

Sankce jako nástroj mezinárodní politiky a postoj EU k jejich využívání

7. 6. 2008

Sankce a různá embarga patří k hojně využívaným nátlakovým prostředkům mezinárodního demokratického společenství proti represivním nedemokratickým režimům. V moderní historii byly sankce OSN uplatněny například proti Rhodesii, apartheidní JAR, Libyi, Libérii, Rwandě, Somálsku, silám UNITA v Angole, Súdánu, Sierra Leone, Etiopii,  Eritreji, Iráku, Talibanu v Afghánistánu, ale i proti Srbsku a Černé Hoře a nedávno i proti Severní Koreji, Iránu nebo Barmě.
Kromě OSN jsou sankce uvalovány i jinými mezinárodními organizacemi například britským Společenstvím (Commonwealth of Nations) nebo EU, která v posledních letech uvalila diplomatické a částečné obchodní sankce například na Lukašenkův režim v Bělorusku za zmanipulování prezidetských voleb nebo na Karimovův režim v Uzbekistánu po masakru demonstrace v Andidžanu a v neposlední řadě i na Mugabeho režim v Zimbabwe za jeho neustálé potlačování demokratických principů v zemi. USA mají již desetiletí v platnosti totální ekonomické sankce proti Kubě a dalším nedemokratickým režimům nebo státům podporujícím terorismus. Málokdy jsou však sankce natolik účinné, aby represivní režim v jejich důsledku přistoupil k přijetí požadavků mezinárodního demokratického společenství či dokonce k demontáži sama sebe.
Ze čtyř nejpoužívanějších druhů sankcí (finančních, obchodních, součástí kterých je i zbrojní embargo, diplomatických a sportovních sankcí) jsou zpravidla nejefektivnější sankce finanční, popřípadě obchodní, které lze označit i jako sankce ekonomického charakteru, protože mají největší dopad na hospodářství dané země. Ekonomické sankce se přijímají za účelem oslabení ekonomického potenciálu nedemokratického režimu, avšak v konečném důsledku nejvíce zasáhnou civilní obyvatelstvo, které je zpravidla rukojmím nedemokratického režimu své vlastní země. Diplomatické a sportovní sankce naproti tomu mají spíše symbolický význam a na obyvatelstvo dané země, popřípadě jeho režim mají hlavně psychologický efekt.

Je mnoho teoretiků mezinárodních vztahů, kteří tvrdí, že ekonomický růst je v podstatě osvobozující silou. A protože účelem ekonomických (obchodních a finančních) sankcí je oslabit ekonomickou výkonnost represivních režimů jsou sankce dle těchto teoretiků v podstatě protidemokratizační silou. Logika tohoto tvrzení tkví v tom, že v případě ekonomického růstu si zvýšená produkce vyžádá větší množství výrobních faktorů - pracovní síly a kapitálu. V důsledku základního ekonomického zákona kapitalismu, tj. volného pohybu výrobních faktorů a zboží, by proto nakonec mělo dojít k odbourání  restriktivních omezení – například v pohybu osob nebo kapitálu a otevírání se světu. Proto podpora ekonomické aktivity přispívá k demontáži nedemokratických režimů více než její útlum a to pomocí jejich integrace do mezinárodního demokratického společenství. Nedemokratický režim se tak stává na demokratickém světě více ekonomicky závislý a proto i přístupnější případné kritice. Je rovněž pravda, že zastánci této teorie jsou hlavně z řad podnikatelů. 
Oponenti „protisankční” teorie naopak tvrdí, že ekonomický růst posiluje pozici nedemokratického režimu. Skutečnost by mohla být někde uprostřed, protože většina nadnárodních-zahraničních firem se v případě potřeby na podmínky daného nedemokratického režimu (pozn.: výměnou za možnost podnikání – tudíž tvorby zisku v dané nedemokratické zemi) vcelku dobře etabluje a politici demokratických zemí se nakonec často spokojí s dobře se rozvíjejícími ekonomickými vztahy a politické problémy daných zemí ustupují do pozadí (viz. Čína a její ekonomický boom, na kterém řada firem z demokratických zemí participuje).
I kdyby podnikatelská sféra mohla být  progresivní prodemokratizační silou, činí tak hlavně ze zištných důvodů. Na druhou stranu každý režim i ten nedemokratický si rovněž uvědomuje, že chce-li přežít, je to hlavně otázka ekonomické výkonnosti, která se nyní již neobejde bez zahraničních investic a technologií, které přispívají ke zvýšení konkurenceschopnosti na světových trzích, na které je potřeba se taky dostat. Se zahraničními firmami se do těchto zemí dostává i jejich kultura podnikání a jednání nejen v oblasti byznysu. Tyto režimy jsou za účelem ekonomického přežití rovněž nuceny přejímat další mezinárodní ekonomické standardy přizpůsobovat se novým podmínkám, od kterých je již jen krůček k přejímání politických standardů a podmínek demokratického společenství. Totalitní nebo represivní vláda by se poté co uspěje v řešení ekonomických otázek a zvyšování životní úrovně svých obyvatel mohla přestat obávat i otevřeného politického souboje s opozicí, protože bude cítit, že velká část obyvatel je s její politikou v oblasti ekonomického rozvoje a uspokojování životních potřeb spokojena a tudíž je zde velká pravděpodobnost, že by mohla uspět i v otevřené politické soutěži v demokratických volbách. Příkladem tohoto typu přechodu od nedemokratického režimu k demokratickému by mohlo být Pinochetovo Chile, ve kterém Pinochet jistý si svými ekonomickými úspěchy v roce 1988 vypsal svobodné volby, ve kterých prohrál jen o několik procent. (Pozn.: Opoziční kandidát Patricio Aylwin získal ve volbách z roku 1988 cca 55 % hlasů oproti 43 % hlasů Pinocheta.) 

To jestli sankce mezinárodního demokratického společenství přispívají k demontáži či k posilování nedemokratických režimů lze nejlépe ilustrovat na konkrétních případech použití sankcí. Hodnotit však důsledky sankcí na jednotlivé režimy pomocí komparativní analýzy je dosti obtížné, protože ačkoli nedemokratické režimy v různých zemích mají mnoho znaků společných (viz. například Friedrichova a Brzezinského teorie totalitarismu), zároveň se výrazně liší v kultuře, tradicích a historii svých zemí, které jsou dané například odlišným vývojem dané společnosti, různým geografickým umístěním nebo různou mírou religiozity... Při zohledňování vlivu sankcí je rovněž nutné přihlížet na to, jestli jsou sankce komplexní s dopadem na celou společnost a ekonomiku země nebo jen částečné-cílené s dopadem na jisté omezené oblasti společenského a ekonomického života dané země, popřípadě jen na prominenty režimu nebo skupiny podporující nedemokratický režim.

Příkladem prvního typu sankcí, tzv. komplexních sankcí, jsou bezesporu sankce USA proti Kubě. USA pomocí totální politicko-ekonomické izolace Kuby (pozn.:  Helms-Burtonův zákon - vlajková loď ekonomických sankcí USA proti Kubě, který dokonce postihuje exteritoriálně všechny firmy, které s Kubou obchodují) vehnaly Castra nejdříve do náruče SSSR a po pádu komunismu v SSSR a východní Evropě do náruče všech, kteří o spolupráci s Kubou stojí. Nejde pouze o země s nedemokratickým systémem (Severní Korea, Čína...), ale i o státy, které stojí na demokratických principech. A zdaleka se nejedná o bezvýznamné a chudé země, naopak Chavezova Venezuela (ropa), Morálesova Bolívie (plyn), ale i současné levicové vlády například Argentiny (N. Kirchner) a Brazílie (Lula da Silva) s Kubou čile obchodují a spolupracují. USA tak v této oblasti sklízejí plody své dlouhodobě neobratné politiky nejen vůči Kubě. To co nové populistické a levicové vlády zmíněných zemí spojuje je antiamerikanismus, jehož hlavním představitelem je F. Castro. Tyto země, vytvářející již jistý politicko-ekonomický blok na LA kontinentě, pak hledají obchodní, ale i politické partnery i mimo LA kontinent. Vzniká tak hrozba jakési mezinárodní institucionalizace zemí na bázi antiamerické neboli antiliberální platformy. Paradoxně tak politika izolacionismu ze strany USA vůči těmto zemím přispívá k jejich posilování a integraci.

Jedním znejznámějších případů neúčinnosti tzv. komplexních sankcí mezinárodního společenství byl rovněž Saddámův Irák. Sankce proti Iráku svou komplexností a neobvyklou tvrdostí neměly obdobu v poválečné historii Rady bezpečnosti OSN.  Nakonec byly zmírněny vytvořením výjimek (pozn.: program OSN výměny potravin za ropu), ze kterých samozřejmě profitoval hlavně Saddámův represivní režim, popřípadě členové jeho strany - ne již tak samotní zbídačení Iráčané, kvůli kterým byly tyto výjimky přijaty. Na druhé straně ztěchto výjimek vnemalé míře profitovalo i mnoho firem zdemokratických zemí. Je-li hlavním cílem ekonomických sankcí vojenské a hospodářské oslabení represivního režimu, jedním zvedlejších produktů těchto sankcí je i zhoršení životních podmínek lidí žijících vnedemokratickém režimu, které by videálním případě mohlo vést až ke svržení režimu zdola – lidovým povstáním nebo odporem. Vedlejšího cíle ekonomických sankcí bylo vpřípadě Iráku dosaženo bezezbytku – vjedné z na nerostné suroviny  nejbohatších zemí světa umíraly děti na podvýživu nebo znedostatku léků na banální nemoci. (Pozn.: Koncem devadesátých let bylo k dispozici množství zdokumentovaných důkazů, že každý měsíc umíralo více než 6000 nemluvňat a dva čelní činitelé OSN odpovědní za humanitární pomoc pro Irák, Denis Halliday a Hans von Sponeck, odstoupili na protest proti skryté agendě protiiráckého embarga. Halliday ho nazval "genocidou".)  V případě Iráku lze tudíž konstatovat, že sankce zvláště v letech 1991-96 postihovaly hlavně civilisty a způsobily humanitární katastrofu.
 Naproti tomu členové vládní strany BAAS, Sadámovy gardy a přisluhovači režimu zcela jistě nestrádali a tak paradoxně došlo k vnitřnímu posílení režimu, protože zbídačený lid spíše myslel na to jak přežít do dalšího dne a ne jak svrhnout Saddáma. (Pozn.: Samozřejmě z mezinárodního hlediska došlo v důsledku sankcí a zbrojního embarga k oslabení režimu Saddáma Husajna, zvláště pak ve smyslu vojenském).

 I v minulosti jsme mohli být svědky toho, že sankce a embarga mezinárodního společenství v podstatě represivní režim paradoxně posílily a škodily hlavně obětem režimu. Příkladem takovéhoto režimu, který ze sankcí vycházel v podstatě posílen byl apartheidní režim JAR. Po přijetí Antiapartheidního zákona Kongresem USA (1986) opustilo JAR do roku 1988 cca 114 amerických firem, které prodaly své majetky a podíly za podhodnocené ceny jihoafrickým společnostem a investorům, to znamená bělošské menšině, čímž se ekonomická moc apartheidního režimu posílila. Naopak pracovní podmínky pro černošské obyvatelstvo se v těchto podnicích výrazně zhoršily nemluvě o nárůstu nezaměstnanosti, která opět postihla hlavně černošskou část Jihoafričanů. Na to, že sankce ve svém konečném důsledku postihly hlavně utlačované černošské obyvatelstvo, přišli záhy i samotní utlačovaní černoši, což se projevilo ve značné nespokojenosti s dopady sankcí mezi černošskými odborovými svazy, které mimochodem zavedení sankcí na apartheidní JAR vehementně prosazovaly. Rovněž obchodní sankce na apartheidní režim se v podstatě minuly účinkem, protože ztráta západních trhů otevřela jihoafrickým produktům cestu na nové trhy, např. tchajwanské. Navíc jihoafričtí exportéři často používali jednoduché triky jak obejít embargo na jihoafrické zboží, jako například změnu původu zboží. Často tak jihoafrické zboží neslo značku „Made in Mauritius, Swaziland, Seychelles nebo Namibia“. Apartheidní JAR se paradoxně díky embargu a sankcím stala ekonomicky soběstatnější, protože musela vybudovat silný a všestranný domácí průmysl, který musel nahradit témeř veškerý dovoz spotřebního zboží a vojenského materiálu. JAR přitom díky nerostným surovinám hrozil tzv. Holandský syndrom – tzn. místní měna by v důsledku ohromného nerostného bohatství byla nadhodnocena, což by vedlo k levným dovozům, které by nahrazovaly domácí produkci. Domácí ekonomika by zakrněla a země by se stala extrémně citlivá na jakékoli pohyby cen zlata nebo diamantů na světových trzích.

 Jedním z příkladů výraznějšího úspěchu ekonomických, v tomto případě spíše částečných nebo cílených sankcí uvalených mezinárodním společenstvím na nedemokratický režim je Libye. (Pozn.: Sankce na Libyi byly OSN uvaleny v roce 1988 za podporu mezinárodního terorismu – mimochodem byly to první sankce proti zemi za podporu terorismu.)  V tomto případě je velice pravděpodobné, že ekonomické sankce zřejmě významější měrou přispěly ke změně oficiálního kurzu politiky nedemokratického režimu Muamara Kadáffího. Ani Kadáffí v důsledku sankcí sice neodstoupil nebo nevypsal svobodné volby a jeho represivní a totalitní režim tak nebyl a zdá se, že ani vdohledné době – alespoň vprůběhu jeho života - nebude nahrazen jiným demokratičtějším, ale tím, že přistoupil na požadavky mezinárodního demokratického společenství byly sankce jak USA, tak i OSN zmírněny, respektive zrušeny.
 Na druhé straně je pravdou, že sankce OSN nebyly zaměřeny na svržení či zásadnější změnu režimu, ale pouze na splnění příslušných rezolucí OSN. Sankce OSN neohrozily zásadně ekonomiku Libye, protože nebyly zaměřeny na vývoz ropy, i když o to USA neustále usilovaly, ale RB OSN to neakceptovala. I přesto, že sankce nebyly komplexní, měly citelný negativní vliv na civilní obyvatelstvo Libye (nezaměstnanost, inflace, znehodnocení mezd v důsledku devalvace měny na černém trhu, zhoršení služeb, spekulace a černý trh, růst korupce a sociální nerovnosti...).
 Diktátor, který se nyní již opět se západními demokratickými zeměmi „přátelí“ již není takovou hrozbou pro demokracii a světový mír jako byl dříve, kdy podporoval mezinárodní terorismus a čile obchodoval, zvláště pak s vojenským materiálem, s dalšími nedemokratickými režimy např. Severní Koreje, Sýrie nebo Iránem. Navíc v muslimské zemi bez demokratických tradic, ve které permanentně hrozí islámský fundamentalizmus je i po zkušenostech z Iráku, Afghánistánu a dalších zemí demokratickým společenstvím raději tolerována čitelná diktatura před nejistotou násilné demokratizace.  

 Mnoho vědců, právníků, politologů i politiků po zkušenostech s Irákem začalo  doporučovat přehodnocení sankcí s odůvodněním, aby trestaly cíleně režim a nikoli nevinné civilisty. Mezinárodní společenství vědomo si neúspěchu komplexních sankcí, v důsledku kterých trpí hlavně civilní obyvatelstvo nedemokratických zemí proto v posledních letech začíná ve zvýšené míře používat tzv. cílené, chytré sankce. Trendem v sankční politice je dnes  konstruktivní přístup, při kterém jsou kombinovány motivační a trestající opatření. (Pozn.: V případě Severní Koreje byly RB OSN v nedávné době rovněž přijaty cílené, chytré sankce zaměřené hlavně proti schopnosti Kim-Čong-ilova režimu vyrábět a vyvíjet zbraně, zvláště pak hromadného ničení, a proti představitelům režimu /pozn.: zmrazení vkladů, omezení cestování/...)

 I EU vedomá si problematičnosti účinnosti tzv. komplexních ekonomických sankcí se snaží sankcemi postihovat hlavně představitele represivních režimů a to například formou zmrazení vkladů těchto lidí ve svých bankách, zákazu vstupu na území států EU a samozřejmě zákazu obchodu se zbrojním materiálem, tak jako v případě Lukašenkova Běloruska, Karimova Uzbekistánu či Mugabeho Zimbabwe. Avšak ani na sankce není v EU jednotný názor. Například v případě Uzbekistánu je proti širším sankcím hlavně Německo, které požadovalo embargo pouze na dovoz zbraní, protože podle Němců širší sankce jen více sbližují Uzbekistán s Ruskem. To samozřejmě platí i v případě Běloruska. Stejnou logikou se řídí i sankční politika EU vůči Kubě. EU se prostřednictvím zavádění a odvolávání dílčích sankcí (pozn.: převážně pouze diplomatických) snaží Castrův režim přimět k dialogu s opozicí. EU vědoma si často opačného účinku sankcí se snaží sankcemi trestat hlavně reprezentanty represivních režimů, popřípadě pomocí pružného přijímaní a odvolávání diplomatických sankcí vyjadřovat svoji nevoli s politikou tamní vlády, ale zároveň i snahu o obnovení dialogu.   

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář